Jiří Antonín Benda své nejlepší roky strávil v berlínské dvorní kapele krále Fridricha II. a na pozici dvorního kapelníka v Gotě. A přece byla jeho tvorba pevnou součástí pražské hudební krajiny osmnáctého století. Byly zde uváděny jeho singspiely, hojně byly nakupovány tisky s Bendovými skladbami. Benda proslul především na poli melodramu a singspielu; jejich zcela nová a překvapivá působivost okouzlila i mladého Mozarta ("Víš, že ze všech luteránských kapelníků byl Benda vždy mým nejoblíbenějším," píše Mozart otci). Na Bendovu klavírní tvorbu měl největší vliv jeho berlínský kolega Carl Philipp Emanuel Bach. První z šesti svazků Bendovy "Sbírky" vyšel roku 1780. Kromě sonát a sonatin pro klavír (rozuměj jakýkoli klávesový nástroj, nejčastěji však cembalo) obsahovaly árie z chrámových děl, sonáty pro více nástrojů a písně. Sbírka měla zcela ojedinělý úspěch a v počtu odběratelů jednoznačně předstihla podobně koncipovanou sbírku sonát C. Ph. E. Bacha, jež začala vycházet jen o rok dříve. Bendova hudba je okouzlující - ve své prostotě, strhující výrazovosti, galantnosti a vtipu. Interpretky této nahrávky si Bendův hudební svět zamilovaly a se vší svou bohatou interpretační zkušeností se jim daří dokázat, že je to kouzlo nakažlivé.

Kouzlo jednoduchosti. To je hudba Jiřího Antonína Bendy.